Dvacetiminutová procházka na metro, cesta metrem, přestup, další cesta metrem. Dávám si větší časovou rezervu, kdybych bloudila. Bloudím. Respektive nebloudím, ale nenacházím. „To jste na staré adrese, my teď sídlíme tamatam…", říká mi do telefonu slečna, když jí volám.

Jejda. Opět do metra, cesta metrem, přestup, další cesta metrem, vybíhám ven a.... Vím, že slečna říkala, jednu zastávku tramvají od metra. Ale kterým směrem? To už jsem v tom zmatku přeslechla. Co teď? Přeci jí nebudu zase volat, připadala bych si hloupě. A tak to risknu, sedám na tramvaj a jedu jednu zastávku. Risk se nevyplatil. Teď už opravdu telefonuji. „Neee, měla jste jet na druhou stranu,“ směje se slečna.

Cítím se jako totální amatér. Když potřebujete ukázat, že je na vás spolehnutí, že chodíte včas, připravená… To se mi honí hlavou, když sprintuju na tramvaj, jedu zpět a opět hledám. Ale patřičná firma nikde. Pobíhám, už mám fakt dost, když do třetice zvedám telefon, kde-že-to-tedy-je?! Slečna mě naviguje, zjišťuji, že kolem jsem už dvakrát prošla. Konečně vcházím do budovy, ale  volám počtvrté, protože opět nikde nic. Slečna hlásí, do kterého patra a já konečně zplavená, unavená podávám ruku a dosedám.

Po desetiminutové schůzce opět na tramvaj a já se těším, že se teď půl hodinky svezu, v teple, v klidu. Vypadá to slibně, tramvaj je skoro prázdná. A tak konečně opravdu vydechnu, odpočívám a koukám z okna. Po pár zastávkách stop. Tramvajačka vystupuje a vysvětluje stěhovákům, že opravdu nemůže projet, když jí stojí v cestě. Ale stěhovák stojí tak nešikovně, že už nemůže ani tam ani zpátky.

A tak všichni ven, jednu zastávku na metro, metrem, přestup, zase metrem... Vcházím do fitka už totálně grogy. Dosedám na rotoped, koukám před sebe... Přečtu pár stránek v knížce a jdu  radši doplnit energii na oběd :-) Zkrátka běhání po Praze je náročnější než hodina v posilovně :-)