Nebo mají potřebu komentovat vaši barvu vlasů: „Ta světlá je dobrá, ale ta původní tmavá byla daleko lepší.“

A já si říkám, proč lidé, s kterými se vidíte sotva párkrát do roka, dávají nevyžádané rady?! Proč se raději nestarají sami o sebe a o své problémy?! (Asi jich mají málo, závidím :-)

Uvědomila jsem si, že právě tyto a jim podobné situace byly v mých třinácti letech jedním ze spouštěčů anorexie. Ten nelogický pocit, že se musíte zavděčit všem. Někdo mi bezdůvodně řekl názor na můj zjev a já měla tendenci se kvůli němu (cizímu člověku) měnit, obhajovat, vysvětlovat. Jenomže vzápětí přišel někdo jiný s opačným názorem (co člověk, to názor), že před tím jsem se mu líbila víc. A já to zase těžce nesla a chtěla zase vše měnit zpět.

Zkrátka plácala jsem se v tom, snažila se zavděčit a trápila jsem se. (Přitom dotyčný za pár minut už o ničem nevěděl). Teprve po mnoha letech se učím stát si za svým, nenechat se ovládat podobnými výroky a nepodléhat tlaku okolí. Je to těžké, ale stojí to za to. A tak když mi na facebooku přistála ona rada ohledně mých vlasů, jen jsem odpověděla: „Zůstanu u světlejší!“

Co ale žene lidi k tomu, aby prosazovali svůj pohled na svět a snažili se vás do něj vmanipulovat? Tak si říkám, kdyby si každý hleděl svého, dýchalo by se nám lépe. A možná by bylo i méně anorektiček. Přátelé, já jsem taková a taková, a nesnažte se mě změnit. Nechci z toho znovu onemocnět. A vy mě buď takovou berte, nebo neberte  :-)