Rozhovor s Gabrielou Koukalovou (GK) vede prof. MUDr. Hana Papežová, CSc. (HP), vedoucí Centra poruch příjmu potravy VFN a E-clinic, z.ú.

HP: Mnoho lidí i někteří zdravotníci tvrdí, že s anorexií či bulimií byste nemohla podávat tak vrcholné výkony…

GK: Myslel si to i můj manžel, když jsem se mu poprvé svěřila. Já jsem samozřejmě měla i dny, kdy jsem jedla normálně. Za ty roky jsem již měla reakce mého těla tak vysledované, že jsem vždy podle programu dalších dní věděla, co si můžu dovolit a jaká je minimální hranice potravy, kterou do sebe potřebuji dostat, abych zvládla program, který mě čeká. Ale například ve dnech, kdy jsme netrénovali nebo kdy jsme cestovali ze závodu na závod, tak jsem často nejedla vůbec, protože jsem měla pocit, že když nemám výdej, nesmím mít ani žádný příjem. Bylo to celé šílené, dodnes se za to stydím, jak jsem se chovala nezodpovědně a hloupě.

HP: Myslíte si, že člověka anorexie i bulimie změní, že změnila Vás?

GK: Samozřejmě. Prakticky deset let jsem žila jako někdo úplně jiný. Jako bych to ani nebyla já. Cítila jsem, jak mě ovládá něco silnějšího zevnitř. Často jsem měla tak silné deprese, že jsem několik hodin jen ležela a plakala. Zrušila veškerý program, nešla na trénink, nejedla ani nepila. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho. Nemluvě o tom, že když jsem často neměla dostatek energie, tak jsem samozřejmě byla velmi podrážděná a nepříjemná na své okolí, na ty, kteří si to vůbec nezasloužili, takže se to velmi projevovalo i na vztazích s lidmi kolem mě.

HP: Dostáváte hodně dopisů i od lidí s poruchou příjmu potravy, píšou Vám, co přispělo vzniku onemocnění?

GK: Nikdy jsem nečekala, že jich může přijít tolik. A chodí další každý den. Často jsou u vzniku opravdu malicherné zážitky či vzpomínky. Například mi napsal jeden velmi známý vrcholný manažer nadnárodní firmy, že trpí anorexií prakticky celý život a že to odstartovaly hodiny tělocviku, při kterých když si kapitáni vybírali hráče do svého týmu, tak on vždy zůstal jako úplně poslední, protože byl silnější než ostatní a nebyl tak pohyblivý. Vždy ten tým, na který na konci zůstal, měl řeči typu: "tak jdi do brány, seš tlustej jako prase, tak snad se to od tebe bude odrážet”… tomu člověku je dnes 52 let, je poměrně vysoký a váží 63 kilogramů…

HP: Co si o příčinách takto závažného onemocnění myslíte a máte představu, jak pomoci v prevenci onemocnění odborníkům?

GK: Myslím si, že především je potřeba o těchto i dalších duševních onemocněních mluvit nahlas. Společnost by se měla přestat tvářit, že neexistují a že lidé, kteří jimi trpí jsou simulanti nebo lenoši. Myslím, že často se lidé stydí a bojí to jakkoliv řešit a raději trpí doma sami a propadají do větších a hlubších potíží. Ráda bych osvětě těchto problémů pomohla svým příběhem. Bylo pro mě strašně těžké s ním vyjít ven a chtěla bych, když už jsem v sobě tu sílu našla, aby to mělo význam a něco se změnilo. Začínám spolupracovat a podporovat projekty Anabell a Nevypusť duši, které dělají skvělou a záslužnou činnost a věřím, že postupně budou vznikat další.

HP: Co si myslíte, že je důležité, aby člověk něčeho v životě dosáhl a zároveň si zachoval duševní zdraví?   

GK: Možná to bude znít hloupě, ale podle mě je to obyčejný selský rozum. Zůstat vždy nohama na zemi, nepovyšovat se ani neponižovat, být šťastný i z maličkostí, ale současně se snažit být každý den trochu lepší než ten předchozí. Dnešní doba je plná moderních výdobytků, které nám umožňují obrovské možnosti…jen je důležité nezapomínat sám na sebe, své zdraví a svoji duši.