Na prvním místě je třeba vzpomenout, že riziko vzniku PPP je mnohonásobně vyšší u žen. Podle většiny autorů jsou muži méně ohroženi PPP, protože méně často drží diety ve snaze kontrolovat svoji tělesnou hmotnost. Méně jim vadí tloušťka, protože v pubertě oproti dívkám méně přibývají na tuku a více jim rostou svaly, což vnímají pozitivně. Zdá se, že dívky jsou oproti chlapcům nejistější, mají větší obavy o to, zda jsou nebo nejsou oblíbené, mají nižší úctu k vlastnímu tělu a nižší sebevědomí.

Typickým obdobím počátku PPP je období puberty a dospívání. V průběhu dospívání se diferencuje vlastní Já, vzrůstá sebeuvědomování se a zájem o svět vrstevníků. Ve vztahu k němu, k jeho hodnotám a kritériím se dospívající velmi citlivě vymezuje. Je sociálně vnímavější a proto zranitelnější a soupeřivější. Puberta je obdobím dramatických tělesných změn. Autoři, kteří sledovali problematiku vztahu dietních postojů a sexuální zralosti u 11 a 12 letých děvčat, zjistili u fyzicky zralejších dívek dvojnásobně vyšší riziko poruchy příjmu potravy. S časnější fyzickou zralostí byl často spojen strach z dalšího přibírání na váze a pocity nedostačivosti. Diskrepance mezi fyzickým a emocionálním zráním, může být zdrojem konfliktů s rodiči a s vrstevníky, protože tyto dívky vypadají starší, dostávají a požadují více samostatnosti. I když se sebevědomí děvčat v průběhu dospívání zlepšuje, nízké hodnocení vlastního těla zůstává až do dospělosti hlavním zdrojem jejich sebepodceňování. S dospíváním je spojena také separace od rodiny, snaha po sebeprosazení a autonomii. Časné odloučení od rodiny (samostatné bydlení, studium v zahraničí apod.) může u rizikových jedinců vést k narušení přiměřených jídelních zvyklostí, případně k rozvoji anorexie nebo bulimie.

To, co může za diety, může i za PPP, ať už jde o nadváhu nebo zdravotní problémy spojené s určitým dietním omezením. Mezi nemocnými s anorexií i s bulimií je mnoho děvčat, které měly například jaterní dietu při mononukleóze, a hubnutí nebylo jejich primárním cílem. Řada nemocných trpěla nadváhou a začala hubnout pod tlakem rodiny nebo lékařů. Jejich obavy z nadváhy se potom zdají být oprávněné.

Už samotný výskyt poruchy příjmu potravy je v rodinném kontextu nejbližších příbuzných ženského pohlaví považován za významný rizikový faktor. Výskyt PPP mezi sourozenci nemocných je uváděn v rozmezí mezi 3-10%. Mezi matkami anorektiček se nevhodné jídelní a dietní postoje mohou vyskytovat ještě častěji. Britský psycholog Ch. Fairburn a jeho kolegové identifikovali následující rodinné faktory, které zvyšují vulnerabilitu k PPP: kritický komentář v rodině týkající se obecně jídla, tělesného vzhledu a váhy, a obezita v rodině. I další autoři poukazují na to, že až dvě třetiny dietujících dívek uvádí, že ve stejnou dobu jako ony držela dietu i jejich matka.

Z hlediska vzniku PPP je zvláště významná role rodiny při formování konceptu úspěchu, krásy a představy o vlastním těle, při vytváření jídelních a pohybových návyků a životního stylu a v neposlední řadě i při formování představy o nezbytné míře spoluúčasti při utváření vlastního osudu a řešení problémů. Některými autory je v souvislosti s rozvojem PPP poukazováno na nadměrně vysoká očekávání a kritičnost rodičů, nedostatek péče a empatie a některé nedostatky v rodičovské péči. Ulrika Schmidt a její kolegové připomínají v souvislosti s rozvojem mentální bulimie následující rodinné rizikové faktory:
1) afektivní porucha, alkoholismus nebo obezita v rodině;
2) deficit v rodičovské péči v dětství spojený se spory a neshodou v rodině, zanedbáváním a fyzickým nebo sexuálním zneužíváním.
V závěru svojí práce však připomínají, že zmíněné nedostatky v rodičovské péči se vyskytují i u pacientů s depresí, závislostí na alkoholu a osobnostní poruchou. Pohlavní nebo fyzické zneužití v dětství nebo rané adolescenci sice zvyšuje riziko psychické poruchy, nikoli však specificky mentální anorexie ani bulimie.

Významnou roli v rozvoji PPP hraje samozřejmě i referenční prostředí vrstevníků nebo určité zájmové skupiny. Důležitý je především důraz na tělesný vzhled a výkon, ale i určité skupinové tlaky a postoje. Ze studií mezi sportovci a modelkami je zřejmé, že okolím nekriticky oceňovaná štíhlost (nevhodné hmotnostní i jídelní standardy) a soutěživost zvyšují riziko vzniku PPP.

V souvislosti s rozvojem PPP bývá poukazováno na určité osobnostní rysy, afektivní a kognitivní poruchy. Anorexie, to je především úzkost, kognitivní rigidita, vyhýbavé chování, perfekcionismus a obsedantní rysy. Mentální bulimie je spojována s emoční labilitou, nezdrženlivostí, impulzivitou, hraniční osobností a depresivní náladou. PPP mění kvalitu života nemocného a při dlouhodobějším průběhu získává určitou adaptační funkci, což otevírá prostor dalším negativním prožitkům. Nelze zapomínat ani na to, že rozvoj natolik závažného problému v adolescenci může bránit přirozenému zrání osobnosti a osvojení některých sociálních a pracovních dovedností. Přesto velká část popisované psychopatologie ustoupí v případě, že nemocný získá kontrolu nad jídelním chováním a přibere.

Je zřejmé, že neexistuje žádný klíčový rizikový faktor a že téměř vždy jde o určitou konstelaci vlivu sociokulturních a rodinných faktorů, nepříznivých životních událostí, osobnostních rysů, vývojových a biologických faktorů. Pro pochopení nemocného s poruchou příjmu potravy a účinnou intervenci je třeba znát a respektovat celkový rámec problému, stejně tak jako jeho individuální historii. K rozvoji poruchy dochází v případě, že více či méně disponovaný jedinec je vystaven vlivu faktorů, které mohou vést k držení diet a současně některých dalších vlivů, které jsou nebezpečné z hlediska rozvoje jiných psychických poruch.