V období středověku měl přehnaný půst důležitou roli v životě mnoha hluboce věřících žen, které tvrdily, že je při životě bez potravy nebo jen s jejím omezeným příjmem, udržuje Boží pomoc. Zajímavý příběh možného onemocnění mentální anorexií lze vytušit z životopisu sv. Kateřiny Sienské.

Trpěla-li touto chorobou však, pro nedostatek věrohodných pramenů, zůstává pouze hypotézou.

Na počátku novověku, kdy byl římskokatolickou církví omezen počet svatých, kteří byli kanonizováni, začal postupně klesat i počet „postících se světic“. V té době se začínají objevovat „zázračné panny“, postící se adolescentní dívky, které se již neodvolávaly na boží inspiraci. Těmto mladým ženám se dostávalo značné místní i mezinárodní pozornosti a vyvolávaly diskusi, zda jde o zázrak či o podvod. Lékaři se, v některých případech, přikláněli k názoru, že se jedná o zázrak s Božím přičiněním a proto používali označení „anorexia mirabilis“.

První věrohodně popsané případy mentální anorexie se začínají objevovat ve druhé polovině devatenáctého století. Hlavní lékař ústavu pro duševně nemocné v Kentucky, W.S. Chipley popsal v roce 1859 tzv. „sitiomanii“, obvykle označovanou jako sitiofobii. Kromě této formy odmítání potravy duševně nemocných popsal jiný typ odmítání stravy u vyhublých dospívajících dívek „ pocházejících z vyšších kruhů společnosti“, které se touto cestou snažily upoutat pozornost. Uváděl případ „ roztomilé a jemné mladé ženy, které netrvalo dlouho, aby pochopila, že podiv a úžas společnosti narůstá nepřímo úměrně s množstvím jídla, které snědla. Přes veškeré jeho snahy „odradit ji od této pošetilosti, zemřela“.

O rok později popisuje francouzský lékař L.V. Marcé zvláštní formy „hypochondrického deliria“ pubertálních pacientek, které trpěly nechutí k jídlu nebo bolestivým trávením a dospěly k „delirantnímu“ závěru, že nemohou jíst. Pokusy o změnu jejich jídelního režimu se setkaly s „důmyslnými lstmi a nezdolným odporem“.

V dubnu 1873 publikoval článek o “anorexie hystérique“ E.Ch. Laségue  a v říjnu stejného roku přednášel londýnský lékař sir W. W. Gull o „anorexia hysterica“. Tato přednáška byla publikována v roce 1874 s názvem „anorexia nervosa“. Charakteristické znaky popsané shodně oběma autory platí dodnes: velký hmotnostní úbytek, amenorea, zácpa, neklid a absence organické patologie.

I přes přesné popisy mentální anorexie uznávanými lékaři své doby, zůstala v mnoha zemích, například v USA, Německu a Itálii, mentální anorexie okrajovým jevem až do 20. století.

Po roce 1914, kdy hamburský patolog M. Simmonds objevil u některých pacientů s podváhou léze v podvěsku mozkovém, začala být mentální anorexie spojována se „Simmondsovou chorobou". Dalších dvacet let trvalo, než byla tato chybná domněnka zpochybněna a onemocnění mentální anorexií bylo znovu zařazeno mezi duševní choroby.

Již s prvními medicínskými záznamy se vyskytují i zprávy o chorobném hladu a přejídání spojeném se zvracením. Objevují se různé názvy, např. „kynorexia“ nebo „fames canina“.

U těchto jídelních patologií byly za příčinu nejprve pokládány dysfunkce a abnormality žaludku.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo popsáno několik kazuistik přejídání následovaného vyprovokovaným zvracením, ale tyto příznaky byly považovány za variantu jídelního chování anorektických pacientek, nebo za neurotickou poruchu.

Počátkem sedmdesátých let přibývalo popisů případů žen, které se přejídaly a současně udržovaly svou váhu v mezích normy pomocí zvracení, užívání projímadel, diuretik nebo neustálým držením diet. Od roku 1987 bylo v revidované verzi DSM-III pro tyto symptomy přijato označení „mentální bulimie“.

I dnes však trvají mezi odbornou veřejností spory, zda je vhodné pro mentální bulimii užívat samostatnou diagnostickou kategorii. ⁽¹⁾

Jednotlivé typy poruch příjmu potravy, tzn.: mentální anorexii, mentální bulimii a psychogenní přejídání, lze také chápat jako kontinuum jídelní patologie. Při které, především, nepodaří-li se jedna z forem dostatečně vyléčit, mohou během života přecházet jedna v druhou. ⁽²⁾

Informace pramenící z výzkumů psychogenního přejídání a psychických potíží spojených s obezitou, jsou k dispozici až v posledních dvou dekádách. Stejně tak pomalu vznikají a jsou testovány na účinnost jiné než kognitivně-behaviorální a farmakoterapeutické léčebné programy. ⁽³⁾

Zdroje:

1) Deth, R.v, Vandereycken, W. In : Krch, F.D. a kol.: Poruchy příjmu potravy. Grada. Praha, 2005

2) Papežová, H. (ed.) Spektrum poruch příjmu potravy, Interdisciplinární přístup, Grada, Praha, 2010

3) Papežová, H.: Začarovaný kruh. Anorexie, bulimie a psychogenní přejídání a cesty ven?! Psychiatrické centrum Praha, 2012