Při počátku poruchy před 15 rokem věku je třeba vždy počítat s možnými zdravotními komplikacemi a se závažnými důsledky pro psychosociální vývoj dítěte, které by mělo co nejrychleji vyhledat lékaře. Společně s rodinou, případně i za cenu hospitalizace, je třeba se snažit zabránit nejdramatičtějším následkům nedostatečné výživy (dehydratace, zástava tělesného růstu). 

Problémy nejde většinou zvládnout bez konfliktu s nemocným, respektive s anorexií. Odklady řešení a hledání nových argumentů většinou jen zvyšují riziko chronifikace. Do „anorektických“ úniků před jídlem bývá často vtažena celá rodina a všichni se přizpůsobují podmínkám, které jim diktuje chorobný strach z nadváhy, z jídla a ze ztráty sebekontroly. Rodina například přestává jíst některá jídla, nechává dceru vařit nebo přistupuje na to, že všichni budou jíst více než ona. Požadavky nemocných dívek se většinou stupňují. I když kompromis je většinou nezbytný (nemusí se například vařit mletá masa nebo používat majonéza a fritovací hrnec) není vhodné nechat nezletilou dceru určovat jídelníček a ovlivňovat přípravu jídla. V této situaci mohou být nebezpečné některé běžně akceptované postoje, jako například: „Pomalu a jistě, raději trochu a s chutí, to co máš ráda nebo čeho se nebojíš“ a podobně. Namísto očekávaného zlepšení rodina nakonec zjistí, že anorexie zcela ovládla nejenom jejich nákupy, kuchyň, ale i rodinný život. Konfliktu s anorektickou dcerou se stejně nevyhnou, jenom je o to vyhrocenější. U starších nemocných je však situace zcela jiná a je třeba nechat řešení na nich.

Co je příznačné pro mentální anorexii u dětí:

• menší tukové rezervy - rychlejší nástup zdravotních obtíží, větší nebezpečí dehydratace;
• omezení v příjmu potravy vede rychleji k výraznější vyhublosti;
• možnost zastavení tělesného růstu, puberty a zpomalení sexuálního zrání;
• větší důslednost v dodržování osobních dietních pravidel. Děti se oproti starším pacientům méně často přejídají, zvrací a užívají projímadla. Přechod do bulimie hrozí spíše u starších adolescentů;
• na domluvy a snahu vykrmit je reagují děti často dramatičtějším odporem, jsou útoční, agresivní nebo se naopak (někdy současně - jejich chování jako by kolísalo ve dvou extrémech)chovají jako mladší děti;
• s nemocnými je obtížná spolupráce při léčbě, jejíž cíle často nechápou a vykrmování pociťují velmi úkorně;
• problémy dítěte mohou vést k vyhrocení konfliktů v jeho rodině a obviňování mezi rodiči. Rodiče se cítí provinile, často nevhodně ustupují konfliktům s dítětem. Někdy očekávají, že problémy spojené s realimentací a výkrmem za ně vyřeší lékař, někdy i učitel. Zájem rodiny se stále více soustřeďuje na problematické dítě, ostatní sourozenci zůstávají stranou;
• do léčby je třeba vždy zapojit rodiče, kteří by měli zajistit kontrolu nad tím, jak jejich dítě přijímá jídlo a tekutiny;
• oproti starším nemocným je vyšší riziko výrazného narušení psychosociálního zrání dítěte. Nemocný je ve věku, kdy se formuje jeho osobnost, utváří představa o okolním světě, vytváří sociální návyky a pracovní zvyklosti. Větší riziko než pobyt v nemocnici představuje v tomto směru jednostranná zkušenost nemocného, který se stává středem pozornosti celé rodiny, nadměrně se soustřeďuje sám na sebe a svoje pocity a může manipulovat s okolím;
• přestává nacházet uspokojení v běžných aktivitách a "otužovat se" v normálních kontaktech s vrstevníky.

Kromě mentální anorexie a bulimie je možné se u dětí setkat s celou řadou dalších jídelních problémů a poruch. Na prvním místě je ztráta chuti k jídlu v souvislosti s nějakým zdravotním problémem, s depresí, s úzkostí, ale také ve spojitosti s nevhodnými jídelními návyky dítěte a celé jeho rodiny. Jestliže má dítě možnost jíst jen tehdy, kdy má na něco chuť a výběr jídla záleží jenom na něm, pak dříve nebo později začne odmítat některá běžná jídla a bude upřednostňovat svoje oblíbené mlsky. Některé takto vybíravé děti jedí například jenom jeden druh sušenek. Jejich problémem nebývá podvýživa, protože preferovaná jídla jsou často naopak energeticky velmi vydatná. Mohou mít různé drobné zdravotní obtíže, které rychle ustoupí, když rozšíří svůj jídelníček. Závažnější následky může mít vyhýbání se jídlu z emocionálních důvodů (Emoční porucha spojená s vyhýbáním se jídlu). Dítě udává jako důvod, proč nejí, například strach, že mu bude špatně, strach z nákazy nebo z udušení. Výsledky léčby této poruchy bývají lepší než v případě anorexie.