Nejvýraznější emocí je jednoznačně strach. Strach ze ztráty opěrných bodů, které mě drží při životě, a které tolik potřebuji. Vždycky jsem se tolik bála nejistoty a chaosu. A teď je to tady. Obrovská nejistota a chaos. K nejistotě jsem se vždycky stavěla tak, že jsem přestala jíst. Je to jediná jistota v té obrovské nejistotě. Je to ale doopravdy tak, nebo si to jen nalhávám?

Prvním opěrným bodem je můj přítel a rodina, kteří mě hodně drží nad vodou. Druhým opěrným bodem je moje terapeutka a psychiatrička, které tu byly vždycky pro mě, když mi bylo ouvej.

Další opěrný bod byla vždycky škola. Dokázala jsem se hodiny učit a nepřemýšlet. Zaměstnat hlavu a nemyslet na nic jiného. Najednou jsem ztratila i tento opěrný bod a sedím v pokoji a přemýšlím, co vlastně budu dělat. Ztráta režimu je pro mě obrovským strašákem. Náhle se ten strašák objevil u mě a já nevím, jak s ním naložit. Celé dny prospím, protože se bojím reality, která je pro mě tolik trýznivá.

Nesmím zapomenou na pěvecký sbor, který mě vždy tolik uklidňoval a dával mi pocit jistoty. Jistoty, že někam patřím. I o tuhle jistotu jsem v této chvíli přišla. Bojím se, že nikam nepatřím.
Je mi tolik úzko z života pod rouškou - nevidím výrazy druhých lidí, nemohu se usmát na kolemjdoucí, ale co je pro mě nejhorší - nemůžu se nadechnout.