Většinou jsem s odpovědí tápala. Jako by ta holka zmizela. Zmizela do neznáma. Byla tu pouze prázdná schránka té holky. Jako by se proměnila v stín, který byl jen vzpomínkou na mé staré já.

Dlouho jsem se vypořádávala s otázkami života a smrti. Dlouho jsem plakala nad svojí váhou. A myslím, že jsem dlouho plakala nad obyčejným rohlíkem.

Doufám, že se tahle doba už nikdy nevrátí.

Nyní se ptám znova, kde je ta zlomená holka, která si přála nebýt? Kde je ta holka, která se bála rohlíku? Kde je ta holka, která každé ráno plakala na váze?

Dnes už odpověď znám. Tahle holka tu už není. Je tu holka, která se učí ztracené sebedůvěře, i když někdy tápe. Je tu holka, která má milujícího snoubence. Je tu holka, která už nepláče nad rohlíkem, protože zjistila, že o tom život není.