Pokuste se prosím alespoň pochopit, co nás k tomu vede. Nejde o to, že bychom se nechtěli vyléčit, ale máme strach. Strach ze změny. Strach z neznámého. Strach z nejistoty. Strach ze života.

Pokaždé, když slyším tuto větu, tak pocítím obrovský pocit studu a viny. Viny za to, že jsem nebyla dost silná na to, abych se odhodlala vykročit ze své komfortní zóny a začala konat. Bála jsem se života. Bála jsem se lásky, i když jsem ji tolik potřebovala. Je hrozně těžké opustit svoje zdánlivé jistoty a začít měnit svoje staré návyky a jít životu naproti. Je obrovský paradox, že mám veliký strach, že mě lidé kolem mě nebudou mít rádi, pokud nebudu nemocná.

Plakala jsem, a říkala to příteli, který mi odpověděl: „Miláčku, já tě ale nemiluji kvůli tomu, že máš anorexii, já tě miluji proto, jaká jsi.“ Tím mi odpověděl na všechny moje otázky.

Když začnete uvažovat o tom, že se chcete vyléčit a žít normální život, zastaví vás obava: „Co bude potom, až budu zdravý? Kdo vlastně jsem?“ Tak dlouho žijete s nemocí, že si nedokážete představit svobodný život. Pro okolí je to naprosto nepochopitelné. Svět je pro vás nebezpečným a nejistým místem. Jistotu a bezpečí si zajišťujete pomocí nemocného mechanismu, která vám zdánlivě supluje pocit kontroly nad životem. Ve skutečnosti však nemáte pod kontrolou vůbec nic. Postupem času jsem pochopila, že „Život je jako symfonie, která se sama píše“, a právě to je na tom nejkrásnější.

Je neskutečně těžké objevit po letech, kdo vlastně jsem a uvědomit si svoji hodnotu. Uvědomit si, že vaše hodnota není podmíněná žádným „pokud“ nebo „až“. Hodnotu prostě máte jen tím, že JSTE.

Každý z nás touží být zdravý. Léčit se. Rozhodnout se. Udělat krok správným směrem. Jedná se o proces, během kterého mnohokrát upadneme, ale záleží na tom, zda se dokážeme i přes to zvednout.