Moje kamarádky vždycky obdivovaly moji maminku. Byla – a pořád je – velice krásná, křehká, éterická, jemná, hodná... a velmi, velmi štíhlá. Moje máma nejí – respektive jí jen tak, aby přežila. Doslova.

Porucha příjmu potravy se u ní rozvinula v závěru vysokoškolských studií, v dobách, kdy se o nějaké anorexii ještě ani nevědělo. Dostalo se to to tak daleko, že vážila pod 40 kilo, měla spoustu zdravotních problémů, fyzických i psychických, byla dlouhé měsíce hospitalizovaná, doktoři si s ní nevěděli rady. Až když ztratila menstruaci a lékaři ji varovali, že nebude moct mít děti, silou vůle se jí podařilo něco s tím udělat. Že jsem se o pár let později narodila, byl malý zázrak.

V rámci prevence poruch příjmu potravy se mimo jiné zdůrazňuje, že je důležité s dětmi jíst. To já nikdy nezažila – tedy ano, jednou ročně: štědrovečerní večeři si se mnou máma dala. Jinak mi, to ano, uvařila (a vařila dobře!), třeba si ke mně i sedla – a četla mi. Já jedla, ona mi nahlas četla moje oblíbené verneovky, někdy jsme jim společně i vymýšlely vtipná pokračování. Moc jsme se u toho nasmály a já vůbec netušila, že máma má problém. Že je to úhybný manévr.

Je fakt, že mě nikdy nenutila do jídla – a taky je fakt, že toho doma k snědku nikdy moc nebylo. Nejhorší to bylo na gymplu, protože jsme neměli školní jídelnu a doma byla věčně skoro prázdná lednice – mámě stačila lučina nebo ovocná přesnídávka, samozřejmě bez pečiva. Mně některé dny vařila, hlavně o víkendech – třeba její pečené kuře bylo mezi kamarádkami vyhlášené – ale sama to samozřejmě nejedla a často jsme měly studené večeře typu rohlík s taveňákem (já – mamka měla tu lučinu). I tak jsem ale byla šťastná, že si ke mně vůbec sedla a že se mnou konečně někdo jí – aspoň něco!

Byla jsem dítě, takže mi na tom nepřišlo nic divného. Když jsem se mámy občas zeptala, proč si nedá se mnou, vždycky řekla, že „už jedla“, „ochutnávala při vaření“, „měla něco v práci“, „nemá hlad“, „bolí ji žaludek“, „tohle ona nemůže jíst“. Anebo i „to víš, já na to jídlo moc nejsem“. Nikdy jsem od mámy neslyšela „mám hlad“, „mám chuť na...“, „je to výborný“, „moc mi to chutná“, „jdu si přidat“ (to mě teď úplně rozesmálo, tou absurditou).

Máma nikdy nejedla s chutí, s radostí, hladově – vždycky se musela přemáhat a často říkala, že jí „kvůli“ někomu. Matně si vybavuju, že u své sestry, kam jsme jezdily na prázdniny a kde byla velká rodina, občas jedla s ostatními, ale vždycky kolem toho byly tanečky – jen jeden knedlík, palačinku napůl s někým... a hlavně velké kafe nebo dvě. Do restaurací jsme samozřejmě nechodily – nebo jsem opět jedla jen já. Oblíbená byla hláška „...s bramborem – takže jeden brambor, to bych ještě možná zvládla“ (myšleno 1 kostička brambory), tomu jsme se vždycky obě smály.

Jinak to ale moc veselé nebylo. Žádné chození do společnosti (všude se jí a máma svým nejedením budila vždy a všude pozornost). Žádné návštěvy. (Já jsem si je zvát mohla, ale máma si nikoho nezvala a ani k nikomu nechodila.) Samozřejmě žádný alkohol. Úzkostné hlídání porcí, vždycky, všude. Jídlo jako velký téma a velký, obrovský problém – co všechno máma nejí, co všechno jí nedělá dobře, po čem ji „bolí žaludek“… znala jsem to všechno nazpaměť. Všechno se zkrátka točilo kolem mámy, jejích zdravotních problémů, jejího nejedení atd.

A byly i věci, o kterých je těžké mluvit a který se staly v posledních letech, kdy s námi máma bydlí v domě. Tajné přesunování jídla na talíř někoho jiného. Schovávání pečiva do kapes. Nenápadné vyhazování jídla, když se jen chvilku nedíváme. Rychlé schování dílku pizzy do kabelky. „Jedení“ z prázdného talíře, jen cinkání lžící o dno talíře, zatímco děti vedle babičky sedí a normálně jedí („Mami, dej si s nimi, my jdem na tu večeři“... jenže pak jsem šla kolem stolu a všechno viděla...). O plánování schůzek tak, aby se dotyčnému dalo říct, že už jedla doma, a nám zase, že bude jíst s dotyčným, ani nemluvím, tím se nemá cenu trápit.

Snažíme se. Všichni. Máma se určitě snaží nejvíc, vím, že ji to stojí spoustu sil a přemáhání. Vím, že s námi společně jí – aspoň večeře, v miniaturních porcích – „kvůli dětem“, hlavně kvůli mé třináctileté dceři (ta má díky tomu super osvětu). A abychom byli spolu, protože máme jako rituál, že si každý večer po večeři všichni společně povídáme. Máma je ráda, že jsme spolu, a já se raduju, že mám konečně „velkou rodinu“ a mám s kým jíst. Mimochodem, můj muž vaří naprosto skvěle!

Jasně že rodinný jídelníček přizpůsobujeme tomu, „aby to babička jedla“. Do pečiva nebo normálních příloh ji dávno nenutíme, ale nevěnujeme tomu, co a jak jí, žádnou zvláštní pozornost (to jsme se museli cíleně naučit a celkem to funguje). Když už si chceme dát něco, co by přes babičku neprošlo, přinese si svou light mozzarellu – ale aspoň sedíme všichni u stolu ve stejnou dobu a povídáme si (a já si oddychnu, že máma aspoň něco snědla). Pořád je to ale boj a často i stres a vím, že to, čeho se podařilo v kauze „máma a jídlo“ společnými silami dosáhnout, je naprosté maximum. A pořád to chce obrovské množství lásky, porozumění, pochopení, vstřícnosti, dobré vůle, plánování, kompromisů... ale hlavně té lásky a pochopení.

Podotýkám, že máma v mládí byla talentovaná vědkyně, publikovala odborné články, ač tedy coby nestranice nemohla svůj potenciál plně rozvinout, dnes je členkou Mensy atd. Před pár lety jsem se mámy zeptala, jestli není zvláštní, že ona má s jídlem celoživotní problém, a já nejenže jím ráda, ale ještě pracuju v gastronomii. Podívala se na mě a řekla: „To je taky můj největší životní úspěch.“ A mně se úplně sevřelo srdce.

Takže prosím – pokud máte sami problém s příjmem potravy a máte doma děti nebo teenagery, řešte to. Stejně tak v případě, že od svých blízkých podezřele často slýcháte ony typické věty, zdánlivě tak nevinné a nenápadné. Obraťte se na odborníky, proberte to s nimi. Čím dřív, tím líp.