Rodiče se často cítí ztraceni v komunikaci se svým dítětem, které trpí poruchou příjmu potravy. V rodině se tento problém postupně dostává do popředí a může být až ústředním tématem každodenních hovorů. 

Rodiče se přirozeně zajímají o to, jak jejich potomek jedl, co jedl a kdy, v jakém množství a více či méně nenápadně pátrají, zda došlo ke zvracení nebo užití projímadel. Potají docházejí na toaletu, někdy si toho dcera (syn) všimne a vznikne hádka opět okolo tématu jídla a hmotnosti. Právě vážení je dalším ožehavým spouštěčem konfliktu – chtějí-li rodiče mít kontrolu na hmotností svého nemocného dítěte, musejí ho k tomu nezřídka nutit a obstát v emočně náročné situaci plné křiku, pláče, vyhrožování a obviňování.

Vyčerpaní rodiče se pak často v poradnách ptají: „Jak s ní máme mluvit? Jak jí to máme vysvětlit? Jak se jí zeptat tak, aby hned nevystartovala? Jak zjistit, jestli zvrací nebo ne?“

Platí, že rodiče jednají v zájmu svého dítěte. Mají o ně strach a konají tak, jak si myslí, že je nejvhodnější a tak, jak nejlépe dokážou. Kdyby to uměli jinak, budou to tak dělat. Rodinná komunikace má sklon zabřednout do zajetých scénářů a komunikačních vzorců, na které si všichni členové zvyknou a fungují v nich. Tak vzniká kolotoč přesvědčování o tom, aby dcera jedla, vyhrožování zdravotními komplikacemi, hospitalizací, vystěhováním z domu, snížením kapesného, odebráním počítače a telefonu apod. K tomu se přidávají slzy pramenící z pocitu bezmoci, výčitky a prosby, ať dcera dostane rozum a začne jíst, přibere apod. Dcera, která je plně vtažená do osidel nemoci, s vlastní zcela jasnou představou o tom, jak chce vypadat, co chce a nechce jíst a kolik chce vážit, se rychle stává vůči těmto argumentům a přesvědčovacím strategiím imunní. Neslyší je, vlastně neposlouchá. Ví, že za chvíli přejdou, rodiče ztichnou a nadále budou ve svém trápení sami či ho budou probírat ve dvou, večer před usnutím nebo ráno po cestě do zaměstnání. To, že se nemoc stane organizátorem života rodiny, nevidí ani nemocná ani ostatní členové. Jsou plně zataženi do hry, ze které je těžké odejít, protože málokdo ví, jak na to.

V takových chvílích (bezmoc, nic nepomáhá, už nevíme, jak dál, přesto hubne…) je vhodnou pomocí rodinná terapie, ideálně skupinová rodinná terapie (tzv. vícerodinná terapie), kde se komunikační vzorce odhalí a postupně nahradí novými. Platí, že pokud nějakou dobu děláme něco, co nefunguje (byť to děláme v dobré víře), je třeba začít dělat to jinak.

Co mohou však ihned udělat rodiče, kteří nedocházejí rodinné poradny nebo na ni čekají?

1. Prvním krokem je zmapovat si dosavadní úsilí a své přesvědčovací nástroje. A to nejlépe ve dvou (s partnerem, prarodičem apod.).
Co často říkáme? Jak a na co se dcery ptáme? Čím vším jsme argumentovali? Čím jsme ji potrestali? Čím jsme se ji pokoušeli motivovat? Vyhrožovali jsme jí něčím – zdravím, smrtí, hospitalizací? Kdy a jak jsme jí dali najevo, že jsme se silami v koncích?
Ke každé této otázce je nutné dát odpověď (nejlépe si vše napsat).

2. Dále zhodnotíme, zda něco z toho, co jsme použili, zabralo, na jak dlouho a jak to vypadalo, když se situace zlepšila.

3. Zamyslíme se, zda se někdy stav a situace zlepšily, aniž bychom něco jako rodiče udělali nebo řekli. Zkusíme se pobavit o tom, co k tomu mohlo vést. Také se ptáme, co se stalo, že se stav opět zhoršil.

4. Ptáme se ostatních členů rodiny, i širší (prarodiče, sourozenci rodičů a jejich děti, blízcí známí a přátelé). Chceme vědět, kdo si čeho všímá? Komu co vadí? Kdo jaké má nápady? Co by dělali na našem místě? Co cítí, kdy vidí naši dceru? Svěřila se někomu s něčím? Komu vadí PPP nejméně a komu nejvíce? Proč jim PPP vadí a proč zas tak moc ne? Co si myslí o tom, co děláme? Co konkrétně se jim na našem postupu líbí a co ne?
Jsme otevření vůči jakýmkoliv nápadům a názorům, byť mohou vyznívat jako kritika. Je důležité znát zpětnou vazbu okolí, může pro nás znamenat zásobárnu rad, co a jak dál.

5. Zkusíme zvolit nějakou strategii, kterou jsme doposud nevyzkoušeli. Poměrně zásadní změnou v komunikaci může být například to, že o PPP přestaneme z hodiny na hodinu mluvit. A to zcela. Vydržíme to několik týdnů i měsíců. Přitom pozorujeme, co se děje. Může dojít k přechodnému zhoršení stavu, přesto zkusíme vydržet dál. Výjimkou jsou situace, kdy zdravotní stav dcery a její hmotnost jsou život ohrožující. Tehdy by v každém případě měla být hospitalizována. Stav pomůže zhodnotit i pediatr, kterého s problémy s jídlem seznámíme a požádáme o spolupráci (častější vyšetření, motivační rozhovor s dcerou apod.).

Dalším příkladem změny v komunikaci může být rozhovor mezi rodiči před dcerou. V něm hovoří o PPP jako o nějakém parazitu, brouku v hlavě či nezvaném hostu a říkají, co s nimi jeho přítomnost v rodině dělá, jak se cítí, co by rádi, jaký strach, o co a proč mají apod. Může to být například situace, kdy se dcera dívá na televizi a rodiče si poblíž povídají.
Změnou může být i plné předání kontroly nad jídlem dceři s tím, že rodiče už jsou v koncích a je tedy na ní, co bude dál dělat. Vedle toho je doporučením podpořit partnerský vztah, například častějšími výlety (víkendy, odpolední procházky, kino, večeře, návštěvy u přátel). Tyto pobyty mimo domov nejsou dceři nijak vysvětlovány, pouze oznámeny s tím, že může kdykoliv zavolat. Opět je vyloučením situace, kdy zdravotní stav je rizikový.

Jindy může zafungovat otevřený přátelský rozhovor. A to tam, kde doposud rodiče spíše plní rodičovskou úlohu, s dětmi si příliš nepovídají, a když, tak více o povinnostech, úkolech, škole apod. Tam může dítěte chybět intimní pouto s rodičem a uvítá, bude-li se cítit jako braný vážně.

S dalšími strategiemi pomůže odborník, který zná doporučení pro různé komunikační situace a scénáře.
Obecně platí, že vždy na místě je fyzický kontakt, vyjadřování lásky, zájmu a podpory, a to i tehdy, je-li atmosféra v rodině napjatá a negativní nejen vlivem nemoci. I po hádce u společného jídla je možné vzít dceru za ruku nebo ji obejmout a říct, že ji máme rádi. Také společně trávený čas (výlety, hry, nákupy…) je vkladem do budoucna.