Rodinná dilemata a to, co se těžko říká nahlas

Kdy pustit dítě ze silného ochranného objetí? Kdy si říct, že záchrana rodiny má přednost před záchranou jejího nemocného člena? Co se stane, když ubereme na pozornosti, kterou věnujeme PPP? Nenávidím svoje dítě za to, že se takhle ničí a ničí i nás – je to normální? Sama jako máma mám problém s jídlem – mám o tom mluvit? Co ve skutečnosti stojí za PPP našeho dítěte – co je naším opravdovým problémem? Co se stane s naší rodinou, až odejde PPP? Budeme ještě umět žít normálně? Kdy se mám ptát na to, co nemocná dcera (syn) snědla, kdy zvracela…? Můžu se na to vůbec ptát? Mám přistoupit na „dohodu“, že se nebudeme každodenně zajímat o jídlo dcery (syna)?

Podobné otázky, které by si rodiče raději nepokládali, se objevují nejen během terapie, ale rodina je nějak reflektuje a řeší dávno před ní. Podobná dilemata a tabu mohou také být impulzem k tomu, aby se rodina do léčby pustila. Zkusme si načrtnout několik principů a úhlů pohledu, které můžou pomoct výše položené otázky zodpovědět.

- Nemoc člena je nemocí celé rodiny.
o Nejde oddělovat problém dítěte od chodu celé rodiny. PPP vždy dopadá na celou rodinu, mění její zaběhané rytmy, mění jídelní návyky všech členů a mění také komunikaci a atmosféru v rodině. Pokud změny začnou být pro kohokoliv z rodiny neúnosné, je třeba dát vlivu PPP na rodinu jasné hranice. Zúžit komunikační prostor, který je nemoci věnovaný. Dělat to, co bylo běžné dřív. Mluvit o pocitech. Zajímat se o život a problémy i radosti všech členů rodiny. Tahle péče o celou rodinu je tak moc důležité, přesto se tak často podceňuje, opomíjí.

- Nemoc se nesmí stát členem rodiny.
o Pokud PPP začne okupovat víc životního prostoru ostatních členů než kdokoliv z nich uznává za vhodné, je nutné se zatavit a říct si: „Takhle ne.“ Záchrana rodiny má skutečně přednost před křečovitým panikařením v zájmu jediného jejího člena. Jakkoli zní tento princip krutě, někdy právě fakt, že PPP drží rodinu v šachu a pomalu ji rozkládá, je jedním z mechanismů jejího udržování – nezlepšování stavu nemocného.

- Méně pozornosti je často více.
o Tance kolem jídla a pozornost mu věnovaná bývá povětšinou na škodu. Rodiče často vyvíjejí mnoho sil na to, aby vymýšleli způsoby, jak do dítěte vpravit jídlo, jak mu zabránit v přejedení. Na druhou stranu pak nemají dost sil na to, aby byli důslední, tvrdí a vyžadovali to, co skutečně povede k úzdravě – aby vymáhali zdravé jídelní návyky, trvali na tom a dokonce i trestali jejich nedodržování (a naopak motivovali odměnami). Tresty se pochopitelně nerozumí fyzické útoky, ale odepření některých z „požitků“ a služeb, které rodina nabízí (dovolená, koníčky, účast na párty a akcích s přáteli…).

- Rodiče a další členové rodiny mají právo na své emoce a chování vyvolané stresem vzniklým vinou PPP.
o Projevit vztek, zlobu, zklamání, ale i beznaděj a odpor – to je známkou zralosti rodiče. Samozřejmostí je projev slušný (bez vulgarit, urážek, ponižování a vyhrožování). Podstatou je popsat, co ve mně chování nemocného dítěte vyvolává: „Šíleně se zlobím a mám odpor k tomu, jak se chováš během jídla. Nemám chuť se s tebou bavit o ničem jiném. Zklamala jsi mě, když jsi opět nedodržela naši dohodu a nemám chuť kamkoliv s tebou jít.“
o Totéž platí o tom, když si rodič všimne utajovaného chování spojeného s jídlem -zvracení, užití projímadla, vynechání jídla. Je nutné o tom promluvit – popsat, co vidím.

- PPP vyvolává změny ve stravovacích návycích rodiny – pokud jsou negativní, pak je třeba řešit je komplexně u všech členů, ne jen u toho, kdo je „identifikovaný“ – označený nemocný.

o Je časté, že PPP se objevuje v rodině ještě u jiného z členů (často matka, sestra nemocné). Je žádoucí tento problém pojmenovat ideálně v rodinné terapii a pracovat na všech nežádoucích projevech kolem jídla současně.

- Nemocní s PPP jsou skvělými manipulátory, nechat se zatáhnout do „hry“ je nebezpečné.
o Sliby, že nemocná si začne své jídlo hlídat sama či vydírání, že právě otázky na jídlo vedou k odporu k jídlu… to vše jsou jen manipulativní techniky, jak získat více prostoru k rozvoji vlastní PPP. Většinou je třeba, aby rodiče byli důslední a vytrvalí ve vymáhání dohod kolem jídla, případně o docházení do terapie.

 

 

 

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Go to top