Návod na rozhovor se žákem trpícím PPP

Učitel může být osobou, ke které žáci chovají důvěru, vnímají ho jako člověka, kterém se mohou svěřit se svým problémem a požádat ho o radu nebo pomoc. Takový vztah pak působí jako prevence proti vzniku nejrůznějších rizikových jevů, ale také je důležitou součástí vyrovnávání se s problémem a jeho zvládání. Například po návratu z hospitalizace může empatický, uvědomělý pedagog usnadnit žákovi návrat do běžného režimu, může připravit klima pro jeho znovupřijetí a zabránit pomluvám a dohadům, které se někdy mezi ostatními žáky, kteří nemají dostatek relevantních informací, šíří.
Často se učitelé ptají, jako mohou pomoci, zjistí-li, že některý z žáků má problémy s jídlem, výrazně hubne nebo chodí zvracet. Existují doporučení pro vedení rozhovoru s takovým žákem, případně s jeho rodiči.

Faktory takového rozhovoru, na které je třeba brát zřetel, jsou tyto:

- Základem je důvěra ve vztahu mezi žákem a pedagogem. Důvěra je proces rozhodnutí, není tedy statická, může se měnit, ztrácet, ale také posilovat. Důvěru druhých si nejvíce člověk získává tím, jaký je, tedy osobnostní integritou (celistvostí, souladem se sebou), charakterem a kompetencemi (co umí).
- Celou komunikaci musí provázet patrná trpělivost a citlivost (empatie). Ty mohou být projevovány verbálně (povzbuzování), ale mnohem větší význam má jejich neverbální podoba (oční kontakt, vlídná gesta, případně dotek, klidný hlas a celkově otevřený a vstřícný prostor včetně výběru klidného tichého prostředí.
- Připravit se na emočně náročnou situaci (časté jsou pláč, záchvaty vzteku a odmítání jako projev bourání bariér nebo poslední snaha uchránit si své tajemství).

Komunikační nástroje, které má pedagog k dispozici a měl by jich umět využívat nejen při podpůrném rozhovoru mezi čtyřma očima:

- Otevřené otázky (Proč bych ne/měla mít o tebe starost?, Jak jinak by se daly problémy řešit?...)
- Pozitivní manipulace (Tohle je pro tebe cesta, jak být jiný? V čem jsi jiný? Asi chápeš, že musíme hledat cestu, jak ti pomoct…)
- Pochopení (Někdy to všechno v životě může být fakt těžký, člověk si s tím vším nemusí vědět rady, je normální cítit se bezmocný…)
- Zrcadlení emocí (vidím, že jsi smutná, mám dojem, že se trápíš, zdá se mi, že se na někoho zlobíš…)

Další možnosti, které se nabízejí, překračují rámec individuálního rozhovoru:

- Je možné vnést téma do třídy, nechat o něm diskutovat. Je třeba diskuzi moderovat tak, aby se nepřesmykla v dohady, předhánění se o hrůzostrašnější a absurdnější historku nebo otázku. Celou diskuzí by se mělo nést klima zájmu, snahy o pochopení a pomoc. Nehodnotíme žádné chování jako veskrze špatné, snažíme se vést žáky k vnímání kontextu a okolností, za nichž se věci odehrávají.
- Kontaktujeme rodinu, pokud vidíme, že se stav žáka se zhoršuje a pokud nemáme zprávy o tom, zda rodina problém řeší. Ideální je mít s kontaktováním rodiny souhlas žáka a přizvat ho k první schůzce o tématu.
- Odmítne-li rodina spolupracovat a pedagog si je jistý, že rodina problém neřeší, zároveň nemoc evidentně pokračuje či se stav žáka zhoršuje, pak je možné oslovit Oddělení sociálně právní ochrany dětí nebo Oddělení sociální prevence (kurátoři pro mládež) a poradit se o dalších krocích. Motivem pro jakékoliv kroky k záchraně žáka je vědomí, jak nebezpečné PPP jsou.

Čemu se vyhnout:

- Obviňování (Můžeš si za všechno sám a teď se chováš jako blázen…)
- Moralizování a kázání (Tohle se přece nedělá…)
- Vyhrožování (Jestli nepřestaneš…)
- Nezavírat oči (Víš co, je to vlastně tvoje věc, hlavně ať to nevidím)

 

 

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Go to top