Primárně preventivní program je nedílnou součástí výchovně vzdělávacích možností ve škole. Učitelé a další pedagogičtí pracovníci jsou motivováni k tomu, aby žákům a studentům nabízeli preventivní aktivity zaměřené na celou škálu jevů - od prevence zneužívání návykových látek, přes osvětu v tématu kyberšikany, až po výchovu ke zdravému životnímu stylu. Právě poslední zmíněné téma je oblastí, s níž souvisí i prevence PPP.

Záměr vést děti a dospívající k vhodným stravovacím a pohybovým návykům je chvályhodný a vzhledem k vysokému výskytu dětské obezity a souvisejících civilizačních chorob jsou takové činnosti více než na místě. Od záměru a plánu uskutečnit takový preventivní program zaměřený na životní styl až k jeho úspěšné realizaci se skutečně pozitivním dopadem na cílovou skupinu však vede dlouhá a poměrně složitá cesta plná nástrah, které musí mít pedagog mající tento program na starosti, na paměti.

Nejprve je třeba stanovit cíl takového programu. Karel Nešpor (2000) uvádí, že cílem úspěšné primární prevence je:

• Omezit nebo zastavit experimentování s odchylkami od zdravého životního stylu
• Předejít škodám na tělesném a duševním zdraví
• Celkově zdravější chování cílové populace
• Podpora, hledání a obnova vlastních protektivních (ochranných) zdrojů a faktorů

POZOR: cílem není pobavit, zaujmout ani líbivost sdělení.

Vedle definice cíle je vhodné pojmenovat rizika preventivního programu zaměřeného na životní styl prevenci PPP:

• Jídlo v myšlenkách – žádný jedinec by neměl přehnaně přemýšlet o jídle. Příliš časté zabývání složením a kvalitou jídla je jedním z doprovodných jevů jídelní patologie – poruch příjmu potravy. Nevhodné je, aby se děti a dospívající učili počítat kalorie.
• Jídlo v emocích – jídlo nemá být spojeno s příliš výraznými emocemi – ani s velkým strachem a výčitkami v případě zamítaných potravin, ani s výrazným pocitem uspokojení z potravin z opačného pólu. Příliš bezpečný není ani mechanismus odměňování jídlem (sladkostmi). Tento zvyk se pak může přenést do dospělosti a jídlo je pak vnímáno jako odměna nebo náplast na psychickou bolest.
• Pohyb jako výkon (pokles radosti) – pohyb je přirozenou součástí života a měl by být více zdrojem radosti než být vnímán jako nutnost a prostředek ke zhubnutí. Proto je třeba děti k pohybu motivovat citlivě a probouzet jejich přirozený zájem o něj.
• Předávání negativních „receptů“ – sdělování, co všechno pacienti s anorexií a bulimií dělají pro to, aby si udrželi hmotnost nebo zhubli, vytváří spíše návody těm, kteří se o redukci hmotnosti snaží. Informace o těchto „metodách“ jsou sice dostupné na internetu a převažují nad těmi, které skutečně pomáhají, avšak o to spíše by obsah preventivního programu měl směřovat k pojmenování toho, co je žádoucí, vhodné, funkční než představovat to, co škodí a nefunguje.
• Podpora negativních „vzorů“ – totéž platí o prezentaci šokujících příběhů pacientů nebo dokonce ukazování jejich fotografií. Takové odstrašující případy zkrátka neúčinkují.
Zejména nutriční terapeuti a výživoví poradci někdy až přeceňují složení stravy a zásady stravovacího režimu. V praxi pak vidíme šíření některých mýtů a nepodložených dogmat, která mohou být součástí posléze se vyvíjejícího pochroumaného vztahu k jídlu a tělesné hmotnosti. Příkladem je:
• Jedině tmavé pečivo je to správné
• Tmavé maso je tučné a škodí
• Živočišné tuky jsou zcela nevhodné
• Čím víc zeleniny a ovoce, tím lépe
• Večer se nesmí jíst
• Čím více tekutin, tím lépe
• Čokoláda je zakázaná sladkost

Programy, které nefungují, mívají tyto charakteristiky:

• Emotivní, přehnaná sdělení podobná reportážím v médiích (cílem je vysoký počet diváků, nikoliv prevence nebo edukace) – média jsou spíš součástí problému, nikoliv součástí jeho řešení (přenosy soutěží krásy, podivných pořadů o hubnutí, poskytují prostor pro zavádějící, škodlivou reklamu apod.)
• Izolované, krátkodobé kampaně bez návaznosti (jednorázové besedy, soutěže tříd a škol apod.)
• „odstrašující“ případy
• Pouhé přednášky bez interaktivity a podpory sociálních dovedností a podpory osobnostní integrity
• Kázání, kárání, vyhrožování

Co tedy funguje?
Sestavit skutečně dobrý preventivní program je úkolem pro tým odborníků, kteří zváží všechna rizika a možnosti. Snahy o kvalitní prevenci mají zatím spíše průměrnou úspěšnost, a to i v celosvětovém měřítku. Ideální a univerzální cesta zkrátka dosud neexistuje. Přesto je možné (a nutné) zohledňovat tyto prvky, které má dobrý program pro prevenci mít:

- Program začíná pokud možno brzy a odpovídá věku
- Program je malý a INTERAKTIVNÍ
- Program zahrnuje většinu žáků či studentů
- Program zahrnuje trénink sociálních (především komunikačních a asertivních) dovedností
- Program bere v úvahu místní specifika
- Program využívá pozitivní vrstevnické modely
- Program je soustavný a dlouhodobý
- Program je komplexní a využívá vícero strategií
- Program počítá s komplikacemi a nabízí strategie jejich zvládání

Před výběrem preventivního programu je třeba vše výše zmíněné zvážit, informovat se, nakolik je ten, kdo bude program vést, odborníkem  - a to ani ne tak v oblasti zdravého životního stylu a výživy, ale především v oblasti širší (adiktologie, psychologie, specializace na poruchy příjmu potravy, dětské civilizační choroby apod.).