Rozhovor se školní psycholožkou Veronikou Pavlas Martanovou

Fotografie PhDr. Veronika Pavlas Martanová, PhD.

PhDr. Veronika Pavlas Martanová, PhD. působí jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně, školní psycholožka, psychoterapeutka, supervizorka, přednáší na Univerzitě Karlově. Je autorkou Standardů odborné způsobilosti programů školské primární prevence rizkového chování.

 

 
Rozhovor s PhDr. Veronikou Pavlas Martanovou, PhD. vede MgA. et Mgr. Markéta Čermáková (MČ), školní psycholožka, metodička a manažerka projektů podpory duševního zdraví v E-clinic, z.ú. a Centru sociálních služeb Praha.

 

MČ: Veroniko, setkala ses někdy ve své praxi s poruchou příjmu potravy? A pokud ano, v jaké roli – jako diagnostik, psychoterapeut, nebo třeba na poli primární prevence?

VPM: Když jsem po roce 2000 pracovala jako lektor primární prevence, nebyly poruchy příjmu potravy ještě ve výčtu rizikových chování. Když jsem se pak věnovala primární prevenci terminologicky, nebo když primární prevenci učím, je to už jedna z jasně daných kategorií rizikového chování. Vnímám ji ale jako více medicínskou a učitelům vždy říkám, že na tuto oblast prevence je lepší si zvát odborníka na danou oblast, protože je zde velké riziko, že program bude návodný namísto preventivní.
Co se týká poradenské praxe, pracovala jsem s PPP i terapeuticky – měla jsem v péči gymnazistku, kde PPP byly jedním z přidružených symptomů. Odesílala jsem ji paralelně do terapie ve FN Motol, ale nakonec se ukázalo, že šlo spíše o experimenty s jídlem, které vymizely, jak jsme pracovaly na jiných tématech. Já s poruchami příjmu potravy primárně psychoterapeuticky nepracuji, necítím se k tomu být kompetentní. V případě, že bych měla klienta s PPP, odeslala bych ho na specializované pracoviště.
Často se teď setkávám s tím, že klientky jsou v psychiatrické péči či antropologické péči(1), ale protože jsou na střední škole, kterou mám jakožto poradenská psycholožka na starosti, vytvářím pro ně Individuální studijní plán. Ten upravuje např. docházku, aby byl pro studentku zachován kontakt se školou, ale aby byla fyzicky schopná se výuky účastnit.
 

: A jak se k tomu ta škola staví? Je to tabu, toto téma?

VPM: Na této škole jsou tomuto tématu vcelku otevření, mají výbornou výchovnou poradkyni, která dívky (jedná se o pedagogickou školu) provází a monitoruje, udržuje s nimi lidský kontakt. To je nesmírně důležité, aby ve škole někdo takový byl, ke komu mají ti studenti důvěru.
Bohužel se setkávám se studentkami, které v psychiatrických službách pendlují, přebíhají ze zařízení do zařízení, kličkují v systému, mění se jim diagnózy, na něž lze napsat IVP, ale teď jsem setkala s dítětem, kde se domnívám, že se jedná o Münchhausen by proxy(2), že ta maminka tu holku hodně navazuje na sebe, vymýšlí jí speciální raw stravu, zůstává s ní často doma, vodí ji po doktorech, ta holka má x diagnóz, mezi nimi i poruchy příjmu potravy… Myslím, že je to zneužití té diagnózy. Pro poradenského psychologa jsou PPP obtížně stanovitelná diagnóza, postupuji na základě zpráv z psychiatrického pracoviště a rozhovoru. A musím říci, že v tomto konkrétním případě si vůbec nejsem jistá, že je diagnóza stanovena správně, zdá se mi zneužitá pouze pro účely IVP(3).


: A máš třeba nějaké pracoviště, kterému naprosto důvěřuješ a jiné pracoviště, kde třeba o stanovené diagnóze pochybuješ?

VPM: Takhle to úplně není, ale je pravda, že když je diagnóza stanovena v Motole, nebo ve VFN, tak jsem klidnější. U poruch příjmu potravy trvám vždy na psychiatrickém vyšetření. Tuhle diagnózu vnímám jako primárně medicínskou.


: Zmiňuješ především dívky, studentky. Setkala ses někdy s chlapcem, který by trpěl poruchou příjmu potravy?

VPM: Je pravda, že se ve své praxi setkávám spíše s dívkami. Nedávno ke mně ale na vyšetření do pedagogicko psychologické poradny přišel silně obézní chlapec – nemohl se ani zvednout ze židle v čekárně, opěradla ho úplně uvěznila. Když se mluví o poruchách příjmu potravy, většinu z nás napadne mentální anorexie či bulimie, ale to spektrum je přece mnohem širší – obezita nebo přejídání sem také patří. Rodiče tohoto chlapce vnímají jeho vysokou nadváhu jako velký problém, v tuto chvíli však měli jiné priority.


: A jak vnímáš situaci mezi učiteli ohledně problematiky PPP – je to pro ně velká neznámá, nebo jsou si jistí v kramflecích?

VPM: Myslím, že je to pro ně velká neznámá. Jak ta diagnóza není hmatatelná, tak na ni někteří nevěří. Oni někteří nevěří ani na poruchy učení – tam už ale většinou vědí, že se to dá něčím změřit, testovat. Ale když je ta holka hubená, je to pro ně těžké. Jde o to, že si řada z nich myslí, že to dítě prostě nejí schválně a je pro ně těžké uznat, že jde o nějakou objektivní potíž, onemocnění, diagnózu. Je to o míře jakéhosi altruismu, některému dítěti uvěří, že má potíž a vyjdou mu vstříc. Ale vlastně to není úplně o poruchách příjmu potravy. Třeba na střední pedagogické škole, tam skoro všechny holky řeší diety, všechny chtějí být hubené… a uvěřit, že někdo už s tím má opravdu problém, je těžké.


: Myslíš si, že by učitelé potřebovali nějaké vzdělávání, nebo základní diagnostická měřítka? Nemyslím tím, že by učitelé měli diagnostikovat PP, ale zda by měli mít nějaký nástroj, jak v této problematice rozeznat, kdy už je třeba zvednout varovný prst a to dítě odeslat do nějakého odborného pracoviště…

VPM: To by bylo dobré, myslím si, že to většina učitelů neví. Jsou myslím schopni zaznamenat změny v chování a prospěchu dítěte, ale bylo by dobré, aby věděli, že se může jednat i o poruchu příjmu potravy. Často je první napadne, že jde o užívání drog. Někdy ten výzor té studentky k tomu i svádí. A také aby věděli, kam poslat, znali ten systém služeb.


: Teď jsme se dostaly zpátky k té prevenci - ty jsi říkala, že školám, pedagogům, doporučuješ v této oblasti najímat si odborníky.

VPM: Když se pracuje obecně se zdravým životním stylem, pravidelný příjem, pravidelný pohyb, zdravé nastavení, jíst všechno vyrovnaně - to je přirozené, o tom se mluví už od školky. Ale později se v základech společenských věd se probírá, co je to anorexie, co bulimie, na obezitu se tam úplně zapomíná… Já mám pocit, že ale do tohoto specifičtějšího tématu by měl jít někdo, kdo se na to specializuje.


: Souhlasím, že to často může proběhnout návodně, nebo proti smyslu prevence. Často máme pocit, že učíme-li o zdravém životním stylu, musíme dětem ukázat pyramidu – kolik čeho by měl člověk sníst…

VPM: No právě a ono vlastně čím míň tomu věnujeme pozornost, tím je to vlastně zdravější. Účinnou prevencí je zaměřit se na posilování vlastního sebevědomí, schopnosti čelit tlaku okolí, na zvládání emocí a podobně, spíše než věnovat se tomu co a jak jíst či nejíst. To je takový paradox této oblasti. Na základkách se to moc neřeší, na středních školách tak edukativně, že mám opravdu strach z té návodnosti. Ty holky chtějí být hubený… Ta hrana toho, kdy ta hubenost začne být ošklivá, je velmi křehká a individuální. Nemluvím samozřejmě o případech, kdy nízká váha ohrožuje zdraví či život, tam je to samozřejmě bez diskuze problém, který je třeba ihned řešit. A život ohrožující může být i podváha, která ještě někomu připadá hezká.


: Mnoho informací pro učitele je na těchto stránkách, vydali jsme i brožurku pro učitele. Podle čeho učitelé nebo školy poznají, koho si mají na tuto oblast pozvat?

VPM: Je možné se podívat do seznamu certifikovaných organizací na stránkách NUV či MŠMT v číselníku, v první řadě bych se ale obrátila na oblastního metodika prevence v pedagogicko-psychologické poradně, který by měl mít prověřené kontakty. A pak jsou takové mediálně propagované programy, jako třeba Anabell, s kterou já mám ale trochu problém, protože jsou tam bývalé pacientky a já si nejsem jistá, že je to funkční, ne všechny to mají opravdu vyřešené to téma… Podobně jako u užívání návykových látek musí být ten člověk především lektor, který svou životní zkušeností může, ale nemusí nějak obohatit svoje působení. Ve chvíli, kdy si preventivním působením „léčí“ své problémy, je to špatně.

: Děkuji za rozhovor.
 

Vysvětlivky:
1) Klinická antropologie je medicínský obor, který se zabývá odchylkami tělesné stavby jedinců od normy. Viz např. oddělení dětské klinické antropologie nemocnice Motol. 

2) Münchhausenův syndrom by proxy – rodič „touží“ po tom, aby jeho dítě mělo nějakou diagnózu, zveličuje či dokonce finguje symptomy dítěte a nutí ho tak absolvovat různá vyšetření, chová se k němu jako nemocnému.
3) IVP je zkratka pro Individuální vzdělávací plán – vypracovává škola ve spolupráci s poradenským zařízením, které ho doporučí pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami.

 

 

 

 

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Go to top