Pedagog si může především všimnout. A k tomu obvykle potřebuje znalosti, profesní zkušenost, intuici, vnímavě otevřené oči, chuť si všímat a vědět, že s tím, co zjistí, si bude chtít poradit. A také je třeba odvaha.

Znalosti jsou základem. Bez nich nezaostříme na to, co je problémem, protože to jako problém nevyhodnotíme. Pedagogové a další odborníci, kteří pracují s potenciálně rizikovými skupinami dětí a dospívajících, jsou vystaveni nárokům soustavného sebevzdělávání a rozšiřování povědomí o již známých i nových jevech. Někdy stačí číst odborné tiskoviny, jindy je možné cíleně a systematicky hledat zdroje na internetu a často jsou nejvhodnější vzdělávací semináře a kurzy, kde kromě znalostí získávají možnost diskutovat, řešit příběhy z praxe a sdílet možná řešení.

Profesní zkušenost a intuice jsou k nezaplacení, zvlášť jdou-li ruku v ruce, a přiberou k sobě i znalosti. Každý pedagog, který se již setkal s určitým problémem (PPP, sebepoškozování, závislosti, šikana…), je pro každý další případ citlivější a je pravděpodobné, že jej dokáže odhalit dříve než ten předchozí. Je také sebejistější, věří dobrému záměru a uvědomuje si nutnost problém co nejrychleji řešit. Ví, že sám neodejde. Zkušenost nás také učí, jaké možnosti řešení máme. Většina pedagogů se shoduje na tom, že stále má smysl mít s žáky dobré vztahy založené na vzájemné důvěře. Na nich lze pak stavět i intimní rozhovor, v němž se žák/student svěří a třeba i požádá o pomoc.

Chuť si všimnout a přijít s nabídkou pomoci se zdá být samozřejmou součástí pomáhající profese. Ať je či není, víme, že mnohé případy PPP jsou dlouhodobě podceňovány, přehlíženy nebo mylně vyhodnoceny (jako puberta, póza, hloupost…). Lépe se zmýlit tak, že se na žáka zaměříme a zjistíme, že naše obavy byly neopodstatněné, než zanedbat možnou pomoc. Je důležité vědět, že pedagogové jsou těmi, kdo si všímají nejčastěji, možná dokonce častěji i než sami rodiče. Proto je jejich první linie tak klíčová pro další terapeutické kroky.

Učitel nemusí léčit a pomáhat k úzdravě, může jen předat kontakt, zapojit žáka do rozhovoru, kontaktovat rodinu, zkušenějšího kolegu, pedagogicko-psychologickou poradnu.

Odvaha je někdy potřebná k tomu, abychom nepodlehli strachu z toho, co se bude dít, když zahájíme aktivitu směřující k odhalení a řešení PPP u některého z žáků. Skutečně můžeme spustit kolotoč akcí a emočně náročných situací. Ovšem ty, pokud se ukážou jako adekvátní situaci, by nastala stejně a nejspíš ještě ve větší síle, pokud by se problém prohloubil (kolaps žáka ve škole, hospitalizace, zkoumání, kdo si mohl všimnout…)

Učitelé mají k dispozici silný nástroj – sami sebe, svou osobnost. A bonusem je množství času, který s žáky tráví. Žádný z pomáhajících odborníků tolik času nemá, a tudíž nemůže mít ani tolik informací a postřehů jako všímavý a zajímající se pedagog.

Hranice pedagogické pomoci jsou poměrně jasně dány. Jsou tam, kde začíná území rodičovské povinnosti, lékařské kompetence a vůle a motivace žáka. Pedagog se nemá vyčerpat a snažit se nahradit například terapeuta. Vždy má po ruce kontakt, který předává a směřuje žáka a jeho rodinu k odborné pomoci.

Přečtěte si další články - PPP ve škole, návod na rozhovor se žákem a další - v rubrice pro učitele.