|
Pro rodiče, jejichž dcera (nebo syn) trpí poruchou příjmu potravy, je nesmírně zatěžující a frustrující, musejí-li přihlížet tomu, jak se jejich potomek dobrovolně a zcela nelogicky poškozuje. Jeho rodina vnímá situaci tak, že nemocná dělá vše pro to, aby si zhoršovala často již tak podlomené zdraví, a to v sebeklamu, že jedině tak docílí žádoucího vzhledu, sebehodnoty a uznání okolím. Velká část rodičů dětí a dospívajících hazardujících se zdravím hubnutím, zvracením, hladověním a dalšími škodlivými aktivitami, se dostává do bodu, kdy má pocit beznaděje, bezmoci a obrovského strachu. Ten je spojený s všudypřítomnými a vtíravými myšlenkami na rizika, která s sebou porucha příjmu potravy nese, a stupňuje se až v paralyzující strach o život svého dítěte. Rodiče pak mohou sami sobě v duchu nebo i svému okolí sdělovat pocity podobné těmto: „Nevím již, co dělat. Vyzkoušeli jsme snad všechno. Nevím, co ještě by mohlo zabrat.“ „Určitě existuje pomoc, pomozte nám ji najít.“ „Co jsme udělali špatně? Vždycky jsme ji milovali a chtěli pro ni jen to nejlepší. Možná jsem ale byla špatná máma… Měla jsem ji déle kojit… Měla jsem se jí víc věnovat ve volném čase… Neměli jsme ho dávat na tu atletiku… Měla jsem poslechnout tchýni, když říkala, že není něco v pořádku… Měli jsme ji dát na terapii hned, jak jsme si toho všimli… Neměl jsem ji nechat, aby chodila na ten balet… To ten kluk, měli jsme jí ho zatrhnout včas…“ „Je to naše vina. Začalo to tím, když jsme se rozvedli.“ „Mám strašný strach, že umře.“ „Nejradši bych jí to vytloukl z hlavy. Nemůžu pochopit, jak někdo může takhle hloupě hazardovat se svým zdravím.“ „Uděláme cokoliv, jak nám řekněte, co!“ Ačkoliv rodič cítí přirozenou touhu a potřebu svému dítěti pomoci, je třeba si uvědomit, že v určitých momentech jeho síly docházejí a možnosti, které má, nestačí. Tehdy je možné či spíše nutné požádat o pomoc odborníky, dbát na jejich doporučení, jakkoli se rodičům zdají být přísná, přehnaná nebo nesplnitelná. Přistihnou-li se rodiče při některých z výše uvedených myšlenek a pocitů či jim podobných, je vhodné si v kontrastu k nim říci: „Nelze říct přesně, kde se stala chyba či čí je to vina. Bohužel se nám to děje a je třeba okamžitě jednat.“ „Nebudeme se obviňovat, tím nikomu nepomůžeme. Pojďme společně nalézt odbornou pomoc.“ „Předali jsme ji do rukou odborníků, musíme nyní věřit, že vše dobře dopadne. Strach máme a mít budeme, ten je normální a přirozený.“ „I když bychom chtěli umět dělat zázraky, neumíme to a i naše možnosti rodičů jsou omezené.“ „Děláme, vše co můžeme, je to z velké části i na dceři, aby zapracovala na cestě k uzdravení. Musíme myslet i na další děti a také na sebe. K čemu bude, když nám anorexie (bulimie) zcela zničí rodinu?“ Rodiče tedy mají tyto možnosti:
|