Rodiče si často nevědí rady jak řešit problém, který rodinu zasáhne. Mají sklon si vyčítat, že nedokážou svému dítěti i celé rodině pomoci a také se obviňují. 

Ptají se sami sebe, ale i odborníků, kde udělali chybu, co mohli udělat jinak, jak nejlépe se chovat tak, aby byl problém vyřešený. Je normální, že chtějí být skvělými rodiči a mají pocit, že mohou být ještě lepšími. Ovšem kdyby si uvědomili, že pokud by své rodičovství uměli lépe, pak by to nejspíš dělali. Proto není na místě hledat, co rodina dělá špatně a jak se má změnit, ale jaké má možnosti, dovednosti a zdroje za daných okolností, za dané výbavy, uskupení a zdrojů. Zkrátka, co může udělat s tím, co má. To platí i tehdy, přijde-li do rodiny porucha příjmu potravy. V žádném případě není pravda, že existuje typ rodiny, nebo dokonce konkrétní chování rodičů, které by měly za následek PPP u jejich dětí. A i když popisy rodin, které způsobí PPP u dětí, v literatuře najdeme, už dávno jsou popřeny a odborníci je vnímají spíše jako škodlivé a zbytečně rodinu obviňující. Samozřejmě, že rodiče jsou pro dítě tím hlavním vzorem, ukazují mu, jaký sami mají vztah k sobě, k tělu, k jídlu a učí ho návykům, které si pak nese do dospělosti. Víme, že dietářské chování rodičů může podpořit negativní postoj k tělu a nezdravému způsobu stravování, ale samo o sobě PPP nezaviní.

PPP postihne život celé rodiny, změní témata komunikace, způsob trávení volného času a přinese do rodinného ovzduší mnoho emocí – často bohužel těch negativních. Je spouštěčem i hlavním nositelem konfliktů, frustrací a hádek, které málokdy končí něčím dobrým a žádoucím – posunem v chování okolo jídla a známkou uzdravování se. Málokdo v rodině ví, co si v takových chvílích počít, jak se proti konfliktům obrnit, jak je vést tak, aby měly smysl, když už vypuknou. Rodiče často popisují, jak se cítí bezmocní a slabí, když vidí svoje dítě ztrácet síly, elán a zdraví. A to všechno zřejmě dobrovolně. Upínají se ke slibům svých dětí, že už přestanou hubnout, že začnou zase normálně jíst, že se nebudou tajně přejídat… Nemohou pochopit, proč zrovna jídlo, taková banalita, ovládla jejich život až tak, že hrozí těžkými zdravotními následky, dlouhodobou hospitalizací v nemocnici či dokonce smrtí.

Co ještě přijde s návštěvníkem označovaným jako PPP?

- Emoční výkyvy nemocného potomka určující to, jak se budou cítit ostatní, a to naprosto nevypočitatelně a neodhadnutelně.

- Postupné změny ve stravování ostatních – buď se začnou vyhýbat společnému jídlu (například sourozenci pacientů) nebo naopak demonstrativně jedí to, co pacient odmítá. Jídlo se odehrává ve stresu.

- Nepříjemné prožitky na společenských akcích – například rodinné sešlosti, výlety spojené s návštěvou restaurací, dovolené – to vše je náhle pod taktovkou PPP, která určuje, co a kdy se bude jíst a zda vůbec.

- Strach z budoucnosti spojený s otázkami „Jak to zvládneme?“ „Co bude dál?“ „Nezemře?“

- Partnerské neshody a napětí mezi oběma rodiči – stres, strach a nejistota kolem onemocnění dítěte napadnou partnerský vztah rodičů a vedou k častějším konfliktům. Avšak ani opak není vyloučený – společný nepřítel může rodiče spojit, posílit jejich soudržnost a motivovat je k inventuře jejich hodnot.