V rodině se vedle poruchy příjmu potravy usídlí také balík pocitů a nálad. Mezi nejčastější patří pocity viny a selhání.

Vytvořit si pocity viny je jednoduché – někdy stačí přečíst článek, který hovoří o „špatných“ výchovných stylech a vlivech na děti. Zejména maminky se pak díky svému domněle špatnému chování cítí silně provinile. Je důležité si opakovat, že není možné říct, proč a jak se PPP v rodině objevila. Neumíme stanovit jasnou příčinu. Neznáme viníka. Nikdy. Víme však, že sebeobviňování nebo házení viny na druhé škodí – nikam rodinu neposune, příznaky a problémy spojené s PPP se prohloubí, pacient se neléčí, rodina je na dně. A obviňuje se stále víc – nejdřív za to, že nemoc svého dítěte způsobila, pak za to, že neumí pomoci a vyléčit.

Někteří rodiče se svěřují s tím, že cítí vinu za to, že se na své děti zlobí nebo že je jednoduše nechápou. Je třeba, aby si uvědomili, že pocity vzteku a odmítání směrem k vlastním dětem jsou do určité míry a v určitých situacích přirozené. Rodiče nejsou stroje na neustálé láskyplné pochopení svých dětí. Nemusejí všem myšlenkám, pocitům a projevům svých dětí rozumět, nemusejí s nimi ani souhlasit. Mohou dát jasně najevo, že s chováním, které je zjevně destruktivní či život ohrožující, nesouhlasí a odmítají ho tolerovat. Například lepší než předstírat, že jako rodič nevidím přejídání a zvracení, je pojmenovat, co vidím a cítím.

Může pomoci věta: „Vidím, že se trápíš, tajně se přejídáš, a pak zvracíš. Chci ti pomoct, ale nevím jak. Hádky nám nepomůžou, ale až budeš chtít probrat možnosti, jak jídlo zvládnout, jsme tu pro tebe.“ 

K tomu, aby rodiče odvážně pojmenovali, co vidí a cítí, a zároveň si uvědomili, že nejsou spasitelé a neumějí dělat zázraky, je třeba sebedůvěra a důvěra v sílu celé rodiny. Jde o zdravé uvědomění si toho, že něco MŮŽEME ovlivnit či dokázat, ale NEMŮŽEME ovlivnit a dokázat všechno. Rodina, která si věří, se neobviňuje z toho, že PPP způsobila, ale hledá způsoby a cesty, jak nemocnému pomoci. Věří, že takové cesty existují a že po nich všichni společně dokážou jít k uzdravení. Taková rodina nezpochybňuje rady lékařů, nezastírá důležité informace a nestydí se před okolím. Říct si: „Máme problém a chceme ho řešit. Sami to však neumíme, proto si jdeme říct o pomoc.“ – to není známkou selhání, ale síly a odhodlání. Taková rodina je také ochotná uvědomit si, které její dosavadní návyky a vzorce jednání příliš nefungovaly, a chce je nahradit jinými, funkčními a léčivými.

Nedůvěra a sebeobviňování mívají někdy totiž ještě jeden zákeřný důsledek – vedou rodinu k zatajování problému. Stydí se za něj, někdy ho popírají a bojí se, že stejně, jako obviňují sami sebe, je bude obviňovat i okolí. Snahy zvládnout problém s jídlem pod rouškou stresu, viny a studu jsou zbytečnou ztrátou času, který mohl být věnovaný dobré terapii a postupné úlevě a úzdravě nejen nemocného s PPP, ale právě celé rodiny.