Knížka spustila lavinu. Dala mi možnost o problému mluvit veřejně, psát články, chodit na rozhovory, na besedy… Nepokoušela jsem se o kdoví jak hodnotnou literaturu. To snad ani nešlo, protože ze mě všechny vzpomínky a pocity přímo sršely. O to upřímnější a niternější je to zpověď. Dokonce tak niterná, že mi dělá problém knihu znovu otevřít a číst si v ní. Nebudete mi to věřit, ale od té doby, co vyšla, jsem se do ní pořádně nepodívala.

„,Jestli nezačnete jíst, do půl roku umřete!‘ Prásk. Přesný úder. Jsem vyděšená. Sice si říkám, že mě třeba straší, ale dělá se mi mdlo. ,Bez hospitalizace to nezvládnete.‘ říká rozhodně MUDr. Cardová. ,Dokážu to, uvidíte!‘ ,Znám to, věřte mi. Přiberete dvě kila, zaleknete se a zase zhubnete. U vás je největší problém v tom, že to trvá tak strašně dlouho. Je velmi malá šance na uzdravení‘, uzavírá první schůzku." (1)

Tohle byl moment, kdy mi skutečně zatrnulo. Vzpomínám si jako dnes, jak jsem měla strach se vůbec pohnout, abych třeba nezemřela. Přitom mě to tak nutilo se hýbat. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá jíst. Ale přestože jsem se dva dny skutečně nacpávala, dávala si porce těstovin, plněných tortil a dalších jídel, která jsem si dlouho odpírala, tak se moje síla a nadšení postupně ztrácela. Asi to znáte všichni, kteří jste museli s touhle stvůrou bojovat. Vnitřně strašně chcete a máte dojem, že prostě jen začnete jíst a půjde to… Ale ono to nejde.

"I když vím, že je moje situace velmi vážná, pokaždé mě potěší, když stoupnu na váhu a ona ukáže o půl kila méně. Dělá mi to dobře, vyvolává to ve mně příjemné pocity, které mě naplňují. Přitom se toho zároveň tolik bojím. Vím, že můžu umřít. A nemám k tomu daleko.
MUDr. Cardová: ,Když jsem vás poprvé uviděla, myslela jsem si, že máte rakovinu. Vychrtlá, s velkou boulí pod bradou. Lekla jsem se vás. Dávala jsem vám desetiprocentní šanci na život a uzdravení. Nevěřila jsem, že to zvládnete.‘" (2)

V této době jsem stále byla ve fázi ROZHODOVÁNÍ. Myslela jsem si, že se chci uzdravit, ale vnitřně jsem pořád ještě nechtěla. Mnoho čtenářů, kteří mi píšou, prožívají naprosto totožné situace. Na jednu stranu by se konečně chtěli anorexie zbavit, na druhou stranu se bojí opustit staré známé… Často si připomínám skvělý výrok: „Je velký rozdíl mezi slovy CHTĚL BYCH a CHCI. Chtěl bych, neznamená nic, ale Chci dokáže divy!!!

O rozhodném okamžiku, v mém boji napíšu příště. Budu ráda, když mi napíšete, jak jste na tom vy? Taky prožíváte podobné pocity?

Míša Jendruchová

Zdroj:
1) 2) Jendruchová, M.: Už je to za mnou aneb zpověď (bývalé?) anorektičky. Anorexie a jak se s ní vyrovnat, Vyšehrad 2013
Vydání 1., Praha, Vyšehrad 2013