Jako v kleci

Znáte ten pocit, že jste v uzavřené místnosti bez oken a dveří, ze které není cesta ven? 

Vy se marně snažíte najít východ, ale nikde ho nedokážete nahmatat. Postupně vás zachvacuje panika, běháte stále dokola, křičíte, brečíte a s čím dál  většími nárazy vrážíte do neprůstupné zdi. Tyhle pocity zažívá ten, kdo se chce  vymanit z koloběhu anorexie. Najít tu cestu je hrozně složité. 

Člověk se cítí jako vězeň ve svém těle. Jako by té hmoty kolem bylo strašně moc. Mívala jsem pocity, že bych se nejraději svlékla z kůže, strhala ji ze sebe. Nemohu mluvit za ostatní, ale řekla bych, že fyzické pocity, kdy se cítíte lehčí a lehčí, až jste jako vánek, jsou to, co lidem s anorexií dělá dobře. Přestože přitom zažívají bolesti, které s sebou přináší podvýživa, vychrtlost, slabé kosti, oslabený organismus, srdeční arytmie a hlavně ta šílená psychická bolest, oslabené nervy… 

Mnohdy je to také hlad. Pro zdravého člověka znamená hlad nekomfort. Lidem s anorexií přináší jisté uspokojení. Všechny ty bolesti a utrpení přinášejí jisté až zvrácené uspokojení.

Představte si, že se potácíte v těchto všech pocitech, do toho jste znechuceni sami sebou, protože víte, že se nechováte „normálně“, že vás to vlastně šíleně obtěžuje, unavuje a tolik bolí. Hledáte cestu, kterou byste se vydali, ale když už se zdá, že jste ji našli, za chvíli se ocitnete na konci, ve slepé uličce. Zase vás to vrátí zpátky a vy hledáte další schůdnou cestičku. Opět marně.

Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř a už jsem to téměř vzdávala, něco mě osvítilo a jakási cesta se otevřela. Byla vratká, nebezpečná, jako když jdete úzkou stezkou nad útesem bez jakéhokoliv jištění. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že mi „neuklouzla noha“ a já tehdy nespadla do propasti. Přešla jsem nejnebezpečnější úsek a mohla vydechnout. Uf, neumřu. 

Jenomže mě čekala další etapa. Přestože jsem už nebyla ohrožena na životě, k úplné svobodě a uzdravení bylo daleko. A já jsem se chtěla uzdravit. Chtěla jsem jít dál, ale opět jsem narážela do zdi bez oken a dveří. Dokonce jsem podobné pocity překvapivě prožívala i poměrně nedávno, kdy bych to absolutně nečekala. Proč to přišlo, když už znám snad všechny příčiny, které mě do nemoci dostaly?! Ale už nezoufám, protože mám člověka, skvělou psychoterapeutku, která mě nenásilně vede a jemně mi ukazuje směr k otevřeným dveřím a volnosti. Já věřím, že je jednou najdu.

Jak jste na tom se svými pocity vy? Kdo vám nejvíc pomáhá? Napište mi, budu se těšit na vaše názory. 

 

Go to top