Asi není divu, vedená jsem k tomu byla od malička. Babička pekla na svatby a my s mamkou jsme rok co rok před Vánocemi motaly vanilkové rohlíčky, pracinky, zdobily perníčky… Jak říkala moje maminka, nemusí být extra naklizeno, ale bez vůně domácího cukroví by snad nebyly Vánoce. Společné pečení pro mě znamenalo domov, nádherný rituál.  

V pečení jsem pokračovala i v době, kdy mě těžce zasáhla anorexie. Jak už to tak u nemocných bývá, velmi rády vaří, pečou a jsou pohostinné. Až na to, že samy si ani neuzobnou. A tak jsem dlouhá léta pekla patnáct druhů cukroví, ale neochutnala ani jediné.

Letos jsem začala s velkým předstihem. Miluju hníst těsto, válet, vykrajovat a sledovat, jak v troubě krásně vyskakuje a zlátne. (Upřímně, vždycky první plech zčerná, ale to už u mě patří k tradici :) A potom když vidím, že přátelům chutná. Obdarovávám je, ty nejhezčí kousky balím do celofánu a rozdávám.

Letošním hitem se staly obloučky z tvrdých žloutků. Je to prostě mňamózní vzpomínka na dětství, patřily mezi moje nejoblíbenější. Strašně dlouho jsem je neměla v puse. Možná takových dvacet, pětadvacet let? Teď už si na nich zase s radostí pochutnávám. Právě teď, když píšu, z nich uzobávám a okamžitě mě vracejí do toho krásného, bezpečného dětství. A nejen obloučky, ale i ořechové štangličky, rumové kuličky nebo linecké. Zkrátka všechno.

Já to prostě miluju :) Akorát že z těch mých krabic nějak záhadně a ve velkém mizí, a tak díky svojí rozežranosti budu muset zadělat na další dávku :)