Moje vlastní narozeniny mnoho let vypadaly tak, že jsme na dortový tác připevnili konkrétní počet svíček, kterých bylo rok od roku vždy o jednu víc. Já jsem je sfoukla, ale nebylo do čeho zakrojit. Kdo by to jedl?! Bylo mi z toho smutno, ještě smutnější byla maminka. Tak ráda by pro mě napekla. A když se nám vybavily vzpomínky na ohromné dorty od babičky, které nesměly chybět na žádné mojí oslavě…

Anorexie na mě útočila i v době, kdy to přátelé možná ani netušili. A tak pro mě přichystali úžasné překvapení. I tehdy však zvítězila Ona choroba. Slavila jsem půlkulaté pětadvacetiny. Posuďte sami.

 "Vracíme se s mamkou z jedné víkendové akce. Petra a jejich rodina nám krmili zvířata, tak měli klíče od domu. Přicházíme unavené, odemykám, rozsvěcím. A najednou se spustí hudba – fanfáry. Cože? Blouzníme? Jdu za zvukem. Na zábradlí schodiště visí nafukovací balónky. Je jich pětadvacet. U každého obálka s nějakou drobností, sladkostí. Jsem ohromená. Jdu pomalu do schodů a nejsem schopná vyslovit nic jiného, než „ty vole“ (a to obvykle nemluvím sprostě). Vycházím nahoru, kde už v zástupu čeká Petra, jejich rodina, sousedé a další přátelé. Jsem dojatá. To je tak nádherný pocit. Nikdy nikdo pro mě něco podobného neudělal. Vždycky jsem si takové gesto přála, ale nesvěřila jsem se. Petra to vycítila a uspořádala mi neskutečnou oslavu. Gratulace, květiny a obrovský, tříbarevný pudinkový dort. Nemám slov. Jsem tak dojatá a nadšená. Ale okamžitě mi v hlavě začíná blikat světélko – dort, dort, dort, budeš muset jíst. Ne, to nejde. Musím se tomu nějak vyhnout. Nakonec jsem ho skutečně ani neochutnala. Ani jsem si neolízla prst. Takový byl můj vděk." (1)

Tohle se stalo před třinácti lety. Od té doby uplynulo spoustu času, kdy jsem si sáhla na samotné dno a z něj se krůček po krůčku dostávala nahoru. Pak jsem se snažila a překonávala sama sebe, svoje rituály, svoje režimy a alespoň na oslavě si dort dala. S vnitřním přemáháním, ale dala. Na posledních bráchových narozeninách jsem nic neřešila a jen si užívala, že můžu, co chci. A teď se těším, že na svoje nadcházející narozeniny dort po mnoha letech zase upeču. A s přáteli si na něm pochutnám.

Zdroj: 1) Jendruchová, M.: Už je to za mnou aneb zpověď (bývalé?) anorektičky. Anorexie a jak se s ní vyrovnat, Vyšehrad 2013, Vydání 1., Praha, Vyšehrad 2013