Vánočního cukroví peču hromadu s tím, že ho budu rozdávat, vánoční dárky balím na etapy, protože je chci vyšperkovat do dokonalosti. A pak když vidím, jak se obdarovaným rozsvítí oči – ten pocit je prostě nádherný. Když se nad tím zamyslím, je to tak trochu sobecké :-) Protože tím dělám radost i sama sobě. Radost ostatních mě těší a naplňuje.

Když se ale ocitnu v opačné roli, jsem v rozpacích. Moji přátelé mi v poslední době silně dávají najevo svou náklonnost. Strašně moc si toho vážím, ale neumím ji přijímat. Dárky mě uvádějí do rozpaků, místo abych jako v dětství skákala radostí do stropu. Dnes se ptám: „Za co?“ „To neřeš, prostě proto, že tě máme rádi“, odpovídají mi. „Ale proč mě máte tak rádi? Vždyť se mnou v poslední době není žádná velká zábava.“ „Jsi takové naše sluníčko“, odpovídají mi a já si vzpomínám, že takhle o mě mluvila maminka, když jsem byla malá. Ale tehdy jsem opravdu zářila jako sluníčko. Dnes? Mám dojem, že to slunce tak trochu vyhasíná :-) Rozhodně si nepřipadám nějak zvlášť zábavná. Ale momentálně po životních zkušenostech si připadám tak nějak vnitřně vyčerpaná, že ani nemám ostatním co dát. Ano, dříve jsem byla takový ten šašek, který chce bavit okolí. Mermomocí jsem se snažila lásku rozdávat, aby mě lidé měli rádi. Ale o tom to není. Je to poněkud zištné, že? Dnes všechno nechávám plynout.

Nedávno měly moje tři kamarádky vážné životní problémy. Denně jsem jim volala. Každý večer jsem absolvovala takové kolečko telefonátů a měla jsem výčitky svědomí, že jim nemohu fyzicky pomoct, že nemůžu přijet. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohla. Jak si vážím toho, žes mi zavolala a vyslechla mě“, děkovala mi kamarádka. „Ale vždyť jsem ti ani nedokázala poradit“, posteskla jsem si. „To vůbec nevadí. Už to, že na mě myslíš. To je pro mě nejvíc“, odpověděla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že dotyčný vycítí, když něco děláte nezištně. Když nic od druhého neočekáváte za to, že jste pro něj „něco udělali“… Přitom stačí skutečně drobnost, jak dát najevo, že ho máte rádi.

A tak já se teď učím být na té druhé straně a pozornost přijímat. Nesnažím se zavděčit, aby mě měli rádi, nesnažím se bavit lidi, aby mě měli rádi, nesnažím se dokázat, že jsem hodna jejich lásky. A oni mě mají rádi. „Proč tě máme rádi?“ Ptám se. „Prostě proto, že jsi.“ Tohle vám řekne opravdový přítel. A já jsem vděčná, že takové kolem sebe mám. DĚKUJI.