Vážila jsem nějakých 32 kg, strašně jsem se chtěla té stvůry anorexie zbavit, ale ona mě srážela na kolena. Přečetla jsem snad všechny knížky, které o ní vyšly, hledala jsem, čeho se chytit. Posledním pomyslným stéblem byla kapacita pro mě největší. Dlouho jsem sbírala odvahu, než jsem vzala telefon a vytočila linku profesorky Papežové. „Prosím?“ Rozklepal se mi hlas a snažila jsem se sesumírovat svoje pocity a prosby. „Prosím, co mám dělat, abych mohla jíst?“ Věta a vzdechy, s kterými se odborníci setkávají dnes a denně. „No přeci se jděte léčit!“

Na tuhle větu nikdy nezapomenu, bylo to to nejlepší, co mi mohla říct. A dodnes i já každého odkazuji na odborníky, přestože jsem se jim sama dlouho bránila. (Nebo možná právě proto?) O pár let později mi paní profesorka napsala krásnou reakci na zadní stranu mé knížky a za dalších pár let jsme se potkaly na besedě, kam mě pozvala, a také na společném vystoupení v Hydeparku na ČT24, můžete se podívat.