Dělají tím osvětu, přesto se najde mnoho těch, kteří tato slova vytlačují ze svého slovníku. Nejsem přeci blázen! S tím odmítají pomoc, která jim může usnadnit cestu z potíží. Nebyla jsem jiná. Taky jsem se styděla. Možná za to mohly předchozí špatné zkušenosti, možná pocit osobního selhání, možná snaha si něco dokázat, možná….
Nakonec jsem se ale rozhodla. Bylo to v době, kdy jsem vydala knížku, v které jsem se tak niterně otevřela, že jsem nemohla tušit, jakou lavinu spustím. Proto jsem si našla psychoterapeutku, abych byla silnější, připravená na reakce. Dnes, po pěti letech intenzivní terapie, si troufám tvrdit, že to byl nejlepší krok mého života. Víte, do té doby, dlouhých dvacet možná pětadvacet let jsem nerozuměla tomu, co se uvnitř mě děje, co mě trhá na kusy, co mi nedovolí jíst, co mně přikazuje a nutí do drsného cvičení, náročného denního režimu, co mě nenechá vydechnout a užívat si života.
Můj život mi připomínal kostičky puzzle, které jsou rozházené po zemi, roztříštěné. A najednou, společně s psychoterapeutkou, ty kostičky postupně skládáme, až začínají tvořit obraz. Hezký obraz. Vím, že tu a tam ještě nějaká kostička chybí, ale celek už dává smysl.
Já jsem po pětadvaceti letech díky dobrému vedení terapeutky odhalila ohromnou spoustu možných příčin mojí nemoci. A hlavně jsem pochopila, že já nejsem viník! Já za své onemocnění nemohu. Já nejsem špatná! Odpustila jsem si. Odpustila jsem i svému okolí. To pro mě byla ohromná úleva. Shodila jsem ze sebe balvan, těžké závaží. A dnes jsem schopná na tom obraze stavět pevnější základy pro další život.
Proto, když mi čtenáři píší, abych jim poradila, jak se uzdravit, jednoznačně doporučuji: Jděte k odborníkům. Oni vás povedou, budou vám takovou berličkou, o kterou se můžete opřít. Jasně, tu cestu musíte projít po vlastních nohách, ale ty nohy vás nebudou tolik bolet, nebudete tolik padat, a když už upadnete, oni vám pomohou se zvednout a jít dál.