Proto se odborníci vyhýbají jasnému stanovení příčin a vyslovení souvislostí s určitým výchovným stylem nebo osobností rodiče. Víme, že rodina je silným faktorem, který ovlivňuje jedince v ní vyrůstajícího. Víme, že funkční rodina s příjemným klimatem vzájemnosti a důvěry je zřejmě nejvýraznějším ochranným prostředkem proti nejrůznějším nežádoucím jevům (závislosti, záškoláctví, PPP apod.), ale také víme, že natolik záleží na souhře mnoha okolností (a není možné je všechny pojmenovat), že i v té nejfunkčnější a tzv. učebnicové rodině se jakýkoliv problém může objevit. Síla rodinných vazeb, kvalita vnitřní komunikace a sdílení emocí však jsou účinné terapeutické nástroje – tam, kde rodina takto pozitivně funguje, se vzniklý problém řeší mnohem snáze a rychleji než v rodině, která je v krizi, nefungují v ní vazby, komunikace, důvěra, zájem o druhé apod. Je třeba se vyhnout i obvinujícím výrokům na účet rodin rozvedených, těch, které žijí v jiných uskupeních než je tradiční model (rodiče plus děti). Rodina jsou ti, kdo se za rodinu prohlásí, říká nová definice. A mnohem důležitější než to, kdo do rodiny patří, je to, jaké jsou klima, vztahy, komunikace, projevy zájmu a péče.